Zde se laik i odborník jistě doví, co nevěděl - až budou stránky úplnější.

ZBRANĚ A MUNICE

...dá se říci, že Jižan po okupantech pálil doslova ze všeho z čeho se dalo, od moderních vojenských zbraní, až po brokovnice a malorážní flinty na veverky.

My si ukážeme zejména dlouhé vojenské palné zbraně z výzbroje, kterou voják (hlavně pěší) fasoval ze zbrojních skladů. A pak nejrůznější lahůdky a zajímavosti.

DĚLO NAPOLEON - obrázek

DĚLO NAPOLEON - obrázek

Dělo Napoleon, oficiálně známější jako 12liberní bronzové (později i železné) dělo M1857, mělo hladký vývrt hlavně a střílelo dvanáctiliberníkoule. Bylo to poslední z bronzu odlévané americké dělo. Vážilo pouhých 544 kilogramů a bylo označováno jako lehké polní dělo. Dalo se z něj střílet čímkoli, jak celokovovými litými střelami, tak výbušnými  granáty či šrapnely, a to na téměř jakoukoli vzdálenost do jedné míle. Mohlo také střílet kanystry, a to do 300 metrů, navíc poměrně přesně. Pro pořádek uveďme ještě tzv. hrozny, které se tenkrát také občas používaly. O tehdy používané munici nejvíce napoví obrázky v sekci „Dělostřelecká munice“.

Seveřané i Jižané si tuto zbraň velmi oblíbili, a to kvůli její palebné síle a spolehlivosti. Pro obě armády se každopádně v průběhu války vyráběla ve velkých množstvích. Rebelové sice v podstatě jen zkopírovali předválečnou zbraň Unie, ale i tak se jižní „napoleon“ od severního trochu lišil - hlavně tím, že nemíval zesílení u ústí hlavně (osm z dochovaných 133 je má). V každém případě střílely oba stejnou dvanáctiliberní (asi 5,5 kg) munici.

Přestože už tenkrát existovala děla modernějších konstrukcí, která měla v hlavni drážky a pole; Napoleon se stále používal. Modernější zbraně měly většinou malé ráže, takže se do nich dalo používat pouze litých železných střel. Ty sice měly úžasný bořící účinek – u drážkovaných hlavní ještě znásobený větší masou kovu projektilu na stejný průřez, ale proti šikům pěchoty byly samozřejmě užitečnější některé z tříštivých střel. Kovové fragmenty z takových projektilů napáchaly více škody než koule, která zabila maximálně dva až čtyři v šiku vedle sebe stojící vojáky – protože za sebou táhla trychtýř vzduchu, který také zraňoval a zabíjel. Navíc se odrážela a kutálela, což umělo rovněž nadělat slušnou paseku. Ovšem jednořadému šiku, který se tenkrát běžně používal, to až tolik problémů nezpůsobovalo. V případě, že dělo vstřelilo takovou železnou střelu do země, nemuselo se dokonce nepřátelským vojákům stát vůbec nic.

Zato granáty, jejichž plášť byl vyroben tak, aby vytvářel co možná nejvíce střepin (množství střepin rostlo se zvětšující se ráží); šrapnely, v nichž se skrývaly do pilin upěchované olověné kulky, či hrozny, kde bylo 9 větších kulí plus navíc dřevěná či kovová "kostra"; trhaly lidská těla na kusy jedna báseň. Maximální efektivní dostřel „Napoleona“ nebyl ani 1700 metrů, přesto pravděpodobně zabil více lidí, než všechna děla Napoleona Bonaparta za celou dobu jeho válek dohromady.

Tato zbraň tvořila, spolu s "Enfieldkou" páteř výzbroje Konfederační armády. Vyráběla se na strojním zařízení, které Konfederovaní ukořistili v obsazeném Harpers Ferry.

Měla ráži 0,58 palce a v hlavni tři drážky a pole. Měřila cca 135 centimetrů a vážila asi 4 kilogramy. Byla téměř věrnou kopií seveřanské springfieldky, až na "hrb" zámku, který se na ní objevil proto, že byla původně projektována na maynardovy roznětky, které se ovšem neosvědčily.

Technická data:

ráže:                .58 (asi 1,5 cm)

délka hlavně:    40“

délka zbraně:    53“

pažba: ořech (zkosená hrana hlaviště pažby)

zámek: perkusní (deska s „hrbem“)

objímky: tři (+ mosazný „nos“ předpažbí)

mosaz: botka pažby + „nos“ předpažbí
Zprava

Zprava

Zleva

Zleva

Detail

Detail

Richmondka, jako karabina

Richmondka, jako karabina

Továrna v Richmondu produkovala tyto zbraně i ve zkrácené verzi
jinak též "P1853 Rifled Musket" se na Jih dovážela z Anglie.
Dvouobjímková seržantská puška

Dvouobjímková seržantská puška

Tříobjímková mušketa

Tříobjímková mušketa

Tato zbraň, kterou ve své virginské zbrojovce vyráběl Elias Whitney, získala svou slávu a přezdívku v bojích u Buena Vista za války s Mexikem, kde ji používali mississippští dobrovolníci, jimž velel plukovník a pozdější prezident Konfederovaných států amerických Jefferson Finist Davis.
V té době byla pěchota běžně vyzbrojena hladce vrtanými křesadlovými mušketami, a tak byla puška, navíc s perkusním zápalem, v boji velkou výhodou. Její drážky se sice velmi rychle zanášely, a po nějakých deseti výstřelech byly už s palbou značné problémy, ale tehdejší taktika - blízkého dotyku s nepřítelem (na 50 i míň metrů) - tuto nevýhodu do značné míry vyrovnávala.
Puška se vyráběla v ráži .54´´, se sedmi drážkami a poli, později se však, kvůli kompatibilnosti vývrtu se střelami Minié převrtávala na .58, a to se třemi drážkami.
Od r. 1842 neměla cokoli, co by umožňovalo na ni upevnit bodák...
V období námi zmiňovaném ji na obou stranách používaly především jednotky miliční, zuávské, v CSA hlavně na Hlubokém jihu (např. malební Charlestonští zuávští kadeti střežící zajatce v hradu Pinckney) či na Západě (např. ještě malebnější Louisianští tygři - původně rota, pak prapor a nakonec brigáda louisianských dobrovolníků).
Ačkoli se zbraň postupně vyráběla adaptabilní na všechny typy používaných bodáků, nejznámější a nejhezčí je s bodákem tzv. šavlovým. Ten vypadal trochu jako zbraň, kterou dnes známe pod názvem jatagan - byl esovitě prohnutý. Původní šavlové bodáky dosahovaly téměř dvou třetin délky zbraně samotné. Jejich dnešní "repliky" dosahují (z pochopitelných důvodů) asi poloviny délky originálu.
Hnědě lakovaná hlaveň...

Hnědě lakovaná hlaveň...

...byla originální
Šavlový bodák

Šavlový bodák

...stále ještě moc krátký
Původní popruhy byly...

Původní popruhy byly...

...z doběla vydělané kůže
...tato zbraň už patří k těm tzv. "špekům", které zde chci představit. Funguje na stejném principu jako revolver LeMat (o kterém tu toho ještě bude víc). Pokud měl jezdec tuto karabinu, neocital se vůči nepříteli, vyzbrojenému Spencerovkou či Winchestrovkou většinou v žádné nevýhodě. Problém byl, že k armádní výzbroji nikdy nepatřila...
Bylo v ní deset nábojů na jedno nabití - 9 kulových a ve spodní hlavni, která byla zároveň osou kulového válcového zásobníku - bubínku, byla poslední hromadná střela. Broky z ní mohly být poslední záchranou zoufalého, přesilou napadeného, kavaleristy, či pěkně zákeřnou zbraní...
Očka na popruh měla jako karabiny dělostřelecké či dragounské - tedy klasicky pěchotní. S jejím zavěšením na popruhu vedoucím křížem přes rameno jsem se nesetkal. I když si ho umím představit.
Replika, ovšemže

Replika, ovšemže

Ukázkový odkaz

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (773 | 36%)
Ne (687 | 32%)
Děkuju za návštěvu, a pokud se Vám stránky líbily, ohodnoťte je vysoko, prosím, a hlavně - přijďte zas!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one